Okolo 15 000 odborových členů sdružuje OS pracovníků dřevozpracujících odvětví, lesního a vodního hospodářství v ČR. Dnes Vám přinášíme rozhovor s jeho pověřeným zastupujícím předsedou p. Jaroslavem Juryškem.

Pane předsedo, mohl byste našim čtenářům přiblížit, co všechno Váš svaz pro své členy dělá, jaké téma se Vám jeví jako nejsilnější v období trvající krize? Můžete jmenovat alespoň některé z úspěchů, kterých Váš svaz dosáhl i v tomto složitém období?

Všechny aktivity zaměřené ve prospěch našich členů a informace o činnosti svazu jsou uvedeny na webových stránkách OS DLV – www.osdlv.cz. Jako stěžejní by se dala vypíchnout snaha o osobní přístup ke každému členovi. Zde je totiž potřeba si uvědomit a mít na mysli, co člen od vedení svazu a jeho zaměstnanců potřebuje. Určitě je nejdůležitější, aby každý člen věděl, že má vždy možnost někoho požádat o radu a pomoc. Zajistit členům práci určitě nemůžeme, ale můžeme jim například poradit, když se dostanou do situace, kdy je jim vyhrožováno ze strany zaměstnavatele, či když se zaměstnavatel rozhodne zaměstnance propustit. A nebo, když se dostane do nějaké složité životní situace. Člen našeho svazu musí (měl by) vědět a my se o to snažíme, že má vždy možnost se na někoho obrátit, že mu někdo poradí, podpoří ho a pomůže mu.

Náš odborový svaz má již řadu let zavedený solidární program ve formě Zajišťovacího fondu, do kterého si všichni naši členové pravidelně ukládají finanční prostředky a mohou z něj dle pravidel čerpat podpory při různých životních situacích a sociálních problémech. Například při nemoci člena, při ztrátě zaměstnání, při narození dítěte, při úmrtí člena, při mimořádně tíživé sociální situaci a dalších. V těchto dnech je velmi aktuální  podpora členům při zasažení živelnou pohromou, kde člen, který byl postižen povodněmi může získat podporu z tohoto fondu ve výši až 30.000,-Kč.

Za úspěch v tomto složitém období považuji to, že se nám daří uzavírat velké množství Kolektivních smluv v podnicích a také i odvětvové Kolektivní smlouvy vyššího stupně. Dále, že se nám daří udržovat členskou základnu na poměrně stabilní úrovni, i když i u nás zaznamenáváme mírný pokles členů. Ten ale není spojený pouze s hospodářskou krizí, kdy jsou naši členové propouštěni a oni potom ukončují členství, ale je způsoben i mnohem hlubším problémem, který, dle mého přesvědčení, spočívá především v roztříštěnosti odborů v ČR a v přetrvávající neschopnosti se zcela adaptovat do nového porevolučního prostředí a být „pružnější“ a tím oslovovat potenciální mladé členy a generačně obměňovat členskou základnu. Málo se věnujeme mladým lidem a málo komunikujeme s veřejností. Mnohdy býváme vnímáni stále jako ROH a jako organizace kde se činnost smrskává pouze na rozdávání kolekcí na Vánoce a na organizování rekreací. Toto změnit je však běh na hodně dlouhou trať.

Je známý záporný postoj odborů k II. pilíři důchodového systému. Jaký je Váš osobní názor na tuto problematiku a co byste poradil obyčejným lidem, jak se mají zachovat, jak se zabezpečit na dobu, kdy již nebudou výdělečně činní? Jak Vy osobně řešíte tuto problematiku?

Záporný postoj odborů je sice známý, ale již tak známé nejsou všechny důvody proč tomu tak je. Přesněji, že média jen prezentují obecně, že důchodovou reformu odmítáme, ale zpravidla už nerozeberou proč. A to je velká škoda. Protože jsme pak mnohdy ve společnosti vnímáni jako velmi negativistická organizace, která jen všechno kritizuje a nenabízí alternativy. To jen poznámka na úvod.

Ptáte-li se na můj osobní názor na problematiku, tak musím konstatovat, že nějaké změny v současném systému jsou jistě velmi potřeba a že nikdo nemůže v tomto světě spoléhat jen na to, že se stát ve stáří o něj zcela postará. Tyto změny je ale nutné připravovat na základě dlouhodobého konceptu s jasně popsaným a odprezentovaným scénářem a hlavně ve všeobecné shodě. Tak, aby se systém  stále neměnil, podle aktuální politické situace.  Jde o to, aby každý věděl, za a) kdy půjde do důchodu, a za b) jak bude ten důchod asi vysoký. Něco na způsob minimální mzdy. Nevím, kdo to jsou „obyčejní lidé“, ale chápu-li to tak, že jde o většinovou společnost, tak se vší pokorou jim můžu poradit, pokud to lze, spořit si, nebo investovat do nemovitostí. Já si již od počátku této možnosti spořím v rámci Penzijního připojištění (nyní tzv. III. pilíř).

Jak vnímáte postavení odborů v dnešní společnosti a jejich důležitost pro zaměstnance v ČR? Co soudíte o benefitním programu Odbory Plus? Jak vidíte odbory a jejich pozici, řekněme za 5 let?

O postavení odborů jsem již částečně hovořil v předchozích otázkách. Důležitost odborů pro zaměstnance úměrně roste se snižující se jistotou zaměstnání a ohrožení ze strany zaměstnavatele. Tak to je. Ve chvíli ohrožení začínají zaměstnanci, s výpovědí v ruce, volat po založení odborové organizace a domáhat se pomoci. To je pochopitelně pozdě. Vztahy se nebudují hodiny a dny, ale měsíce a roky. Proto by odborové organizace měly, v ideálním případě, vznikat tzv. v době hojnosti a zaměstnanci by měli do odborů vstupovat, když jim nic nehrozí. Jen tak se odbory mohou ve firmě ukotvit a dobře tam působit a být připraveny na různé krize.

Odbory mají v dnešním světě svoji nezastupitelnou roli a mají veliký význam, ale musíme se více profesionalizovat a být připraveni na všechny překážky a výzvy. My jsme většinou prezentováni jako opozice proti vládám, proti byrokratům, proti zaměstnavatelům a svobodnému podnikání. Tohle je pohled, který každopádně musíme změnit.

Benefitní program Odbory plus, považuji za dobrý motivační program, jako doplněk k naší odborové cestě, ale nikoliv jako její cíl.

Ohledně odborů za pět let jsem spíše pesimista. Budeme přibližně na stejném místě kde jsme nyní, jen nás bude zase o něco méně … Snažíme se, aby tomu tak nebylo. Náš svaz vyzval před časem všechny OS sdružené v ČMKOS k zahájení debaty o budoucnosti odborů. Bohužel, zatím bez větší odezvy.

Závěrem bych rád uvedl ještě jednu myšlenku. Všichni bychom si každý večer před spaním měli  opakovat, že jsme (zatím) občanské sdružení a že máme a budeme mít jen to, co si sami uděláme a vybudujeme. Nikdo z venku nám nic nedá, ani za nás nic neudělá. Každý z nás by tak měl začít u sebe a ptát se, co JÁ můžu udělat pro odbory, a ne, co udělají ti druzí ….!?