Malé kočičí samostudium - co by manažer neměl říkat....

Když už jsem se tak úspěšně pustil do toho manažerského studia, zalehl jsem jednoho krásného rána na nový studijní materiál a nechal do sebe proudit další informace. Tentokrát jsem si ale zřejmě vybral materiál nekvalitní, ba až podřadný. Se závěry lektora totiž ve valné většině nemohu souhlasit, a to si o sobě – a samozřejmě oprávněně – myslím, že jsem opravdu dobrý manažer.

Tentokrát jsem studoval výroky, které by žádný manažer neměl nikdy vypustit z dutiny. Teda ústní.

Hned první, co manažer říkat nemá, zní: „Pokud tuto práci nechcete, najdu si někoho jiného.“ No co je na tomto výroku špatně? Naopak. Přece pokud mi jeden dvounožec nechce otevřít konzervu, najdu si na tu práci jiného. A klidně si mu o to řeknu, to mám být hlady? Když mi jeden neotevře dveře, musí je otevřít druhý. Přece se nebudu doprošovat líného dvounožce, když je po pacce hned jiný, ochotnější. První výrok tedy škrtám.

Další perla: „Nechci vás vidět na eBay, Facebooku apod.“ Prý se mají dvounožcům dávat krátké duševní přestávky. Túdle. Můj výrok, že je nechci vidět na počítači obecně je mnohem pravdivější. Tu dobu, co tam stráví, mohou přece mnohem kvalitněji strávit čechráním mého kožíšku, obdivováním mé lepé postavy, vybarvení srsti, očí a krásného vzezření vůbec. Přitom si krásně duševně odpočinou a hnedle mohou připravovat kvalitní stravu. A to jim taky přešlapováním na klávesnici a zacláněním monitoru dávám denně najevo. A to bych snad neměl? No to bych se tak asi něčeho dočkal. Tudíž škrtám i druhý výrok.

Další dva výroky, které by prý manažer neměl říkat, mi vyrazily dech. To snad ani lektor nemůže myslet vážně?!? V žádném případě na ně nemohu přistoupit a rovnou je škrtám. Bez milosti. Představa, že bych neměl nikdy mňouknout věty: „Kdo vám dal povolení toto udělat?“ a „Všechno odložte a začněte okamžitě dělat, co vám říkám,“ mi bere dech. Jediné, co mne trochu utěšuje, je informace, že druhou větu lze použít, sice v případě akutní krize, ale lze. No a akutní krize u nás nastává každou chvíli. Tu není doplněno včas maso do misky, tam není včas otevřena večerní konzerva, o otvírání dveří ani nemluvě ... no znáte to, dohled přece musí být.

I u dalších výroků nevidím důvod, proč bych je neměl říkat: „Neplatím vás za přemýšlení.“ Ale já za přemýšlení přece fakt neplatím, svou příchylností platím za tulení, jídlo, teplo a tak. Tak ať nepřemýšlí a radši mne podrbou. Škrtnuto.

„Nechoďte za mnou s problémy, ale s řešeními.“ No tak to už jsem z toho úplně jelen. Proč by za mnou měli chodit s problémy? Potažmo i s řešeními? To si všechno můžou strčit za klobouk, jejich problémy by mě eventuelně mohly zaujmout až v případě, že by se staly problémy mými. A to jim klidně řeknu přímo do očí, když mě teda zvednou. Pryč i s tímto výrokem.
„Vezmu to do úvahy – později.“ Prý dobrý manažer nedává najevo, že ho návrhy druhých nezajímají. Hloupost. Mne návrhy dvounožců opravdu nezajímají. Jsou totiž pořád na jedno brdo – zůstaň na dvoře, nelez na plot, neper se s Tobiášem, nejez Rozárce její porci – co bych to pak měl za život, kdybych se měl o jejich směšné návrhy zajímat? Nic. Škrt.

„Mám pro vás určitou zpětnou vazbu – a všichni ostatní to vidí stejně jako já.“ No toto? To přece naopak musím říkat každou chvíli – vždyť je to pravda. Všichni přece vidí, že Tobiáš mne bezdůvodně pod záminkou hry napadá, že Rozára mi zabrala můj oblíbený pelíšek u kamen, vylízala mi mističku s Pribináčkem a nenechala ani ždibet a další a další příkoří, které se mi denně dějí. Tak proč bych to obsluze nevymňoukal, hned jak přijde z práce a otevře dveře? Blbost největší. Škrtnuto. A tlustou černou čarou, tak.

Pomalu se blížím ke konci seznamu a zatím jsem nenašel vůbec nic, s čím bych mohl souhlasit. No co je toto za studijní materiál, ptám se?

Předposlední bod: „To je váš osobní problém.“ No, tady je nutno se zamyslet. To bych asi opravdu nemusel říkat. I když na druhou stranu, proč ne? I když mě v podstatě jejich osobní problémy nezajímají, dokud se tedy nedotýkají až mne. No dobrá, tento bod tedy škrtat nebudu, ještě o něm pouvažuji.

Poslední výrok je pravdivý, až bolí, tak proč bych ho jako správný manažer domácnosti neměl říkat? „V dnešní době můžete být rádi, že vůbec máte práci.“ Já jsem za to taky rád, protože jinak bych třel nouzi s bídou a musel snad jíst myši nebo zrní. Takže jim to hlasitým vrněním připomínám pokaždé, když proclívám nákup. Takže škrt, škrt, škrt.

Po prostudování kompletního materiálu jsem došel k závěru, že tato studijní látka je v nejlepším případě podvrh, v nejhorším pokus o sabotáž či zesměšnění manažera, který by se jí řídil.

Nebo že by svět lidí byl až tak vzdálen světu koček? Tomu se snad ani nedá věřit ... nebo pak zbývá ty lidské manažery jen litovat. Stejně si to myslí, a nesmí to říkat? Pcha. Ještě že my kočky se nemusíme zabývat tím, co druhé kočce říct nebo neříct. Řešíme to jednoduše. Sklopíme uši, zúžíme oči, zasyčíme, mrsknem ocáskem sem tam, dvakrát přešlápnem a jdeme na věc. A ať už vyhrajeme, nebo dostaneme na budku, rázem je mezi námi jasno a tím, co bylo, se už nezabýváme. Není přece nad to mít vyjasněné mezikočičí vztahy a žít skvělou přítomností. Že bych to těm lidem taky poradil?

Pramen: server businessweek.com – Desatero výroků špatného manažera